I známé tváře, které často potkáváte v Křižovatce, využily jubilejního roku a vyrazily do Říma. Zpracovali jsme pro vás krásný report, tak přejeme příjemné čtení. Stojí to za to, dočtěte až do konce:-)
Sv. apoštol Pavel Římanům:
„Naděje se totiž rodí z lásky a stojí na lásce, která tryská z Ježíšova srdce na kříži.“
(Řím 5, 10)
Vážení farníci a přátelé KC Křižovatka Údlice
rádi bychom se s Vámi podělili o zážitky z národní pouti českých a moravských diecézí do Říma, kam jsme se vydali jako „Poutníci naděje“. Chtěli bychom šířit dál, co všechno nás oslovilo při putování za našimi svatými v Jubilejním roce 2025. Na cestu jsme se vydali pod záštitou Litoměřické diecéze 24. 3. a vraceli se dne 31. 3. Hlavní program probíhal ve dnech 28. – 30. března.
Naše skupina poutníků vyrazila na cestu o dva dny dříve, abychom se připravili na to, co budeme prožívat během samotné pouti. Začali jsme mší svatou v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích, kterou celebroval biskup Stanislav Přibyl. Před odjezdem pak všem poutníkům požehnal. Z Litoměřic se celá výprava vydala na cestu autobusem dopravní společnosti ze Žďáru nad Sázavou. Její služby jsme pak využívali po celou dobu naší pouti. Organizačně pouť zajistila Cestovní kancelář Křížek v čele s majitelem a hlavním průvodcem poutníků Petrem Křížkem.
Cestu autobusem do Říma jsme absolvovali přibližně za 20 hodin. Předpokládali jsme, že bude náročná, ale nad naše očekávání jsme ji zvládli, za což jsme se cestou modlili a věřili v Boží ochranu. Zhruba 200 km před Římem se objevila drobná závada na autobuse. Vypadalo to na první zádrhel na cestě, ale naši skvělí řidiči vše během chvíle vyřešili a my mohli pokračovat dál. Doputovali jsme do slunečné Itálie, do poutního domu Romitello patřícího Kongregaci sester Neposkvrněného početí Panny Marie v Castres. U domu se nacházela krásně rozkvetlá zahrada. Kaple a pokoje byly prostorné a čisté. Personál celý týden nešetřil úsměvy, ochotou a dobrou náladou. Tamní kuchař nám upekl na uvítanou dort s českým nápisem ‚Vítejte CK Křížek‘ a přivítali nás symbolickým přípitkem.
Naším duchovním průvodcem byl R. D. Martin Davídek, který v Římě studoval. Hovoří plynně italsky, což byla velká výhoda. Na cestě nám byl nejen duchovní oporou, ale i laskavým průvodcem. V jeho přítomnosti jsme cítili klid, stálou pozitivní energii, humor, jedním slovem lásku, kterou zahrnoval všechny přítomné poutníky. Vedl mše svaté, žehnal kudy chodil, vybízel ke zpovědi. V autobuse organizoval společné modlitby. Překládal, doplňoval průvodce o své osobní zážitky a zkušenosti.
Druhou zásadní osobou byl majitel CK pan Petr Křížek. Díky jeho organizačním schopnostem a letitým zkušenostem z poutí probíhalo vše bez sebemenších problémů. Byl nejen dobrým a znalým průvodcem po pamětihodnostech, ale i ten, kdo vedl ranní i večerní modlitby v místní kapli. Při svém průvodcovství myslel na každý detail a vyprávění o památkách vždy obohatil vyprávěním o životě svatých.
V den našeho příjezdu byla Slavnost Zvěstování Páně, tak jsme nelenili a po ubytování jsme šli slavit mši svatou do kaple poutního domu. Ještě teď cítíme tu obrovskou energii nasycenou očekáváním z této pouti. Po mši jsme se sešli v salónku, kde každý poutník řekl pár slov o sobě a důvod, proč se na pouť vydal. Zde jsme také zjistili, jak je naše diecéze rozmanitá a že s námi putují lidé z míst z Děčína, Mostu, Ústí nad Labem, Lovosic, Mělníka, Litoměřic a dalších. Očekávání od pouti byla různorodá. Byly zde vyřčeny prosby, které se nás niterně dotkly a vedly nás k modlitbám v dalších dnech. Uvědomili jsme si, jaké máme štěstí, že žijeme v tak krásné a bezpečné zemi. Děkujeme Ti, Pane Bože, za tento dar. Následovala večeře, večerní rekapitulace, poděkování a program naší pouti pro tento den jsme mohli ukončit.
Do třetice nás doprovázel pan biskup Stanislav Přibyl, který se k nám sice připojil později, přesto s námi strávil mnoho času. Přes své četné povinnosti, které na pouti měl, byl rád mezi námi. V pátek vedl křížovou cestu v bazilice sv. Pavla za hradbami, kde se sešlo více než 1000 poutníků. Často jsme ho zpovzdálí pozorovali při liturgii, při komunikaci s novináři a tehdy jsme pocítili obrovskou hrdost a říkali si: „To je NÁŠ pan biskup!“ Nezapomenu na jeho slova řečená v jednom z rozhovorů: „Přál bych si, aby mě lidé vnímali jako obyčejného člověka.“ A tak ho opravdu vnímáme. Je pokorným, skromným, rozvážným člověkem. Vytanul mi na mysli výrok: „Mnozí první budou poslední a poslední budou první.“ (Mt 19, 30)
Od začátku týdne proudilo do Věčného města tisíce poutníků. Řím je centrem západního křesťanství. Zde k nám promlouvá historie a současnost zároveň. Asi právem je Řím nazýván městem tisíce kostelů. Je to místo, kudy kráčeli svatí a my jsme mohli z Boží vůle kráčet po jejich stopách. Jeden den jsme mohli věnovat i českým národním stopám v Římě. Šli jsme po stopách svatého Cyrila a Metoděje, také svatého Vojtěcha. Propojení české církve s tou světovou jsme mohli intenzivně prožívat.
Před první návštěvou a vstupem do Říma nám pan Křížek rozdal poutní balíčky a knihu Průvodce poutníka, kde jsme nalezli celý program pouti rozdělený na jednotlivé dny. Obsah zahrnoval historii Svatých roků, pravidla pro udělování odpustků, seznam kostelů k plnomocným odpustkům v diecézích a texty k liturgii pro jednotlivé mše svaté v Římě s modlitbou a hymnou Jubilejního roku 2025. Dále jsme obdrželi připínací placky s logem Poutníci naděje Jubilejního roku 2025. Při vstupu do míst spojených s poutí, do bazilik a oficiálních míst jsme je nosili na viditelných místech, abychom se odlišili od běžných turistů. Dalším poznávacím znakem byl oranžový šátek, orientační bod při prodírání se davy poutníků a turistů. Balíček obsahoval další potřebné věci: vizitku s adresou a telefonním číslem do poutního domu i na pana Křížka, nepostradatelná sluchátka.
Program na celý týden se zdál neuvěřitelný a zvládnutelný jen s Boží pomocí, jež nás provázela po celou dobu pobytu, protože vše probíhalo jako po drátkách.
Vedle duchovní stravy, která pochopitelně převažovala, nás zajímal také jídelníček s časem večeře. Byla radost se dívat, jak některým strávníkům vyčaruje úsměv na rtech obyčejná pasta carbonara se sýrem parmezánem, luxusní dezert tiramisu po celodenním putování. Hostili nás opravdu královsky a za týden jsme ochutnali mnohé, co italská kuchyně nabízí.
Během prvních dnů naší pouti jsme se seznámili s Římem. Po ranní modlitbě a snídani nás poutníky autobus odvezl na zastávku metra Battistiny. Před odjezdem pan Křížek vybavil každého z nás sluchátky s krabičkou přijímače, takže jsme byli stále ve spojení a dobře slyšeli veškeré důležité informace, společné zpěvy, texty k liturgii pro projití všemi Svatými branami. Ze zastávky Battistiny jsme pokračovali na Piazza del Popolo, kde nás čekal pan biskup Stanislav Přibyl s vskutku originální osůbkou, naší budoucí průvodkyní po památkách, paní Hřebíčkovou. Tato svérázná žena s italským temperamentem a obrovskými znalostmi o historii města žije v Itálii 25 let. Studovala zde dějiny a později se zde provdala. Často nás překvapila komentáři, díky kterým jsme propukali v smích. Nebála se vyčinit každému, kdo se zpozdil třeba jen o pár minut a nebyl včas na místě srazu. Jedna z jejích hlášek zněla: „Když paní Hřebíčková řekne v půl šesté, tak tu prostě budete v půl šesté. Jinak tu nemusí být paní Hřebíčková, hledejte si jinou průvodkyni. A basta!“ A měla pravdu.
První den byl opravdu nabitý. Vyrazili jsme na vyhlídku Piazzale Napoleone primo, kde jsme poprvé spatřili Řím jako na dlani. Jde o velmi oblíbené místo studentů, je odtud vidět dominantní kopule baziliky sv. Petra. Řím jsme proběhli v závěsu za paní Hřebíčkovou. Byla to první zkouška naší zdatnosti a jak řekl sám pan Křížek: „Bylo třeba nasát tu atmosféru.“ Obstáli všichni, i když nějaké ztráty po cestě byly. Bez hudrování paní Hřebíčkové jsme se už neobešli, její poznámky a vtipné historky, kterým se všichni smáli, jsme si uložili do archivu našich vzpomínek. Dále se šlo k Ville Medici, kde jsme se dozvěděli o historii Vizigótů a pozůstatku po jejich řádění v podobě dělové koule v tamní kašně. Sešli jsme Španělské schody a následovala krátká pauza. Poté se prošlo kolem fontány di Trevi k jezuitským kostelům Sant´Ignazio di Loyola in Campo Marzio a Il Gesú. Zde se nachází hrobka sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského. Bohužel v žádném z těchto kostelů jsme nedostali svolení k modlitbě a duchovnímu impulsu s panem biskupem. Vstřícnější byli až v blízkém kostele San Marcello al Corso. Zde si člověk uvědomí, že se pohybuje na místech, kde před námi kráčeli naši světci. Poté následovala polední pauza. V menších restauracích jsme ochutnali italskou kuchyni a dali si italskou kávu. Klasické italské presso bylo tak malé, že jsme způsobili „malé české faux paux v Itálii“, když jsme si vyžádali horkou vodu na dolití koflíku, ve kterém se káva nacházela. Číšník byl velice vstřícný, dokonce si s námi udělal selfie. Byli jsme v Itálii, nemohla tudíž chybět ani italská zmrzlina straciatella a mascarpone se slaným karamelem, a to „za hubičku.“
Z prvního dne pouti jsme si nesli informaci, že vedle jezuitského kostela Il Gesú byly prostory, kde žil sv. Ignác z Loyoly. Sv. Ignác je biřmovacím patronem Lucky Hlivkové, a proto musela s manželem toto místo za každou cenu navštívit. Měli možnost zhlédnout obrazy z různých etap jeho života, předměty, které užíval, včetně obuvi. Viděli, kde žil, kde psal, kde se modlil. Prostory se dodnes využívají na duchovní cvičení. V Římě v tento den už značně rezonovala čeština, blížil se začátek oficiální části národní pouti a poutníci ze všech diecézí se sem sjížděli. Cukrárny, fronty na WC či prostory před bazilikami zněly všemi českými moravskými nářečími. Byl to opravdu zvláštně krásný pocit, když jsme se navzájem zdravili a zjišťovali, z kterého kouta Čech přicestovali.
Po polední přestávce doputovala naše skupina k budově parlamentu. Průvodkyně nás upozornila na zajímavost týkající se plastik madonek Panny Marie umístěných na rozích domů. V celém Římě se jich na významných místech nachází velké množství, ale plastiku Ježíše Krista zde naleznete jen jednu jedinou. Narazíte na několik obelisků, které římským císařům darovali egyptští faraonové. Na stěnách obelisků byly vidět kartuše konkrétního panovníka a hieroglyfické písmo. Pak jsme zhlédli Panteon, Fontánu dei Quattro Fiumi (Fontána čtyř řek) a baziliku sv. Anežky Římské, kde jsme si vysvětlili, co je pallium. Jedná se o insignii, která přísluší papeži nebo arcibiskupu – metropolitovi. Vyrábí se z vlny beránků posvěcených papežem na svátek sv. Anežky Římské chovaných v římském klášteře Tre Fontane a ostříhaných na Velký pátek. Nová pallia papež žehná na svátek sv. Petra a sv. Pavla. Pallium symbolizuje jehně, které kolem krku nese Dobrý pastýř.
Další zastavení bylo před sloním obeliskem u baziliky Santa Maria sopra Minerva s hrobem Kateřiny Sienské a vzácnou sochou Ježíše Krista od Michelangela. Dále jsme pokračovali do
baziliky di Sant´Agostino in Campo Marcio, kde jsme se v hluboké modlitbě přimlouvali za naše děti u hrobu sv. Moniky, matky sv. Augustina. Pomalu jsme doputovali k Andělskému hradu, vstupní bráně směřující do Vatikánu. Po cestě jsme učinili krátkou zastávku u antického stadionu Stadio di Domiziano. Zde si uvědomíte, že Řím je nejen město tisíce kostelů, ale existuje i Řím pod Římem s mnoha spletitými chodbami, stadióny, lázněmi z doby antické. Od Andělského hradu jsme došli ke Svatopetrskému náměstí, kde středeční pouť končila. Autobus nás odvezl do poutního domu na večeři. Všichni byli zváni, nikdo nebyl nucen sejít se v kapli k večerní mši svaté.
Druhý den naší pouti, ve čtvrtek, se nesl v duchu českých a moravských stop v Římě. Začal ranní modlitbou v kostele sv. Praxedy s prohlídkou baziliky, pak jsme se vydali na místa, která jsou spojena s pobytem věrozvěstů sv. Cyrila a sv. Metoděje. Na těchto místech jsme poděkovali za dar víry, který nám naši předkové předali. Prosili jsme o dar vydávat srozumitelné svědectví o Naději, svědectví o Boží milosti v době, kterou nám Pán dává. Dostalo se nám informací o cestě Cyrila a Metoděje do Říma, kde žádali papeže o možnost kázat ve staroslovanském jazyce. Prosadit kázaní ve staroslověnštině nebylo v té době vůbec jednoduché, věrozvěstům se to podařilo. Cyril zde získal řádové jméno Konstantin. Vzhledem k jeho zdraví se už nemohl vrátit na území Velké Moravy, a tak při kostele sv. Praxedy zůstal a zde také za velmi krátkou dobu zemřel. Zpět na Velkou Moravu se vrátil šířit víru už jen Metoděj. V kostele sv. Praxedy byl ve 14. století pochován i pražský Arcibiskup Jan z Jenštejna.
V bezprostřední blízkosti se nachází bazilika Santa Maria Maggiore (Panny Maria Sněžné), kterou jsme si chtěli prohlédnout, ještě před oficiální mší svatou v rámci národní pouti. Říká se, že jde o nejkrásnější kostel v Římě a svůj název získal díky srpnovému sněžení. Otec Davídek nám prozradil, že se to občas v Římě stává a jde spíš o takové drobné zmrzlé kroupy než o sníh. Památky v Římě spravuje stát, ale památky ve Vatikánu a lateránskou baziliku, která leží mimo papežský stát, zastřešuje církev. U Panny Marie Sněžné se nám podařilo poprvé projít Svatou branou a byl to hluboký zážitek. U manželů Hlivkových například spojený s prosbou a poděkováním za zdraví všech dětí a za dar pro rodiče mít své vlastní děti. Podnětem se stalo setkání, kdy při průchodu Svatou branou spatřili kněze s rodiči a jejich handicapovanou dcerou. V bazilice Panny Marie Sněžné jsme měli možnost zhlédnout ikonu Panny Marie s dítětem, u níž se papež František chodí modlit před každou zahraniční cestou a kde se modlil v době covidu. Poté následoval další program, kdy se chomutovští poutníci rozdělili a navštívili jiná místa než zbytek skupiny. Manželé Hlivkovi pokračovali do muzeí ve Vatikánu a Sixtinské kaple. Jana Mračníková a Zdeňka Kořínková pokračovaly dle programu do baziliky sv. Klimenta, baziliky sv. Bonifáce a sv. Alessia. Poutníci putovali podél řeky Tibery k bazilice sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově kolem baziliky sv. Sabiny. V bazilice sv. Bartoloměje a Alessia slavili mši svatou, kterou celebroval pan biskup Přibyl. V této části programu navštívil skupinu i litoměřický bohoslovec Matouš Marek, jehož maminka byla účastnicí naší poutnické skupiny. Do vatikánských muzeí a Sixtinské kaple se manželé Hlivkovi vydali po vlastní ose. Ještě v Čechách se jim podařilo zarezervovat časovou vstupenku, takže se vyhnuli dlouhým frontám, které bývají na denním pořádku. V muzeích se nacházejí opravdové skvosty. A Sixtinskou kapli s Michelangelovým Posledním soudem přeci nelze vynechat, když už se do Říma vydali.
Realita se bohužel dost lišila od představ, které manželé měli. V muzeích nebylo k hnutí. Stovky turistických skupin s průvodci, dlouhé chodby se sbírkovými předměty od starověku po současnost nebraly konce. Vzácné sochy, keramika, obrazy, sakrální předměty, to vše můžete spatřit. Muzea jsou rozdělena do několika expozic a galerií, ale celkem je zde více než 7 km chodeb. Cíl na čtvrteční odpoledne byl jasný, dojít do Sixtinské kaple, slavného místa sněmu konkláve při volbě papeže. Oba se vydali za šipkou Sistine caple, která je provázela další 1,5 hodiny, než přišel vytoužený cíl. V kapli bylo opět plno a dost rušno, členové ochranky na každém kroku umravňovali turistický ruch a rozjímat v těchto místech bylo nemyslitelné. Ale cíl byl jasný spatřit na vlastní oči nejslavnější umělecké dílo na světě, Michelangelovu fresku Poslední soud.
Na popud paní Hřebíčkové Petr s Lucií hledali vtípek, který Michelangelo papeži Juliu II. uštědřil. Do fresky zakomponoval ďábla, který vystrkuje pozadí a opravdu ho tam nalezli. Před návštěvou kaple nezjišťovali, co vše je v kapli k vidění, a přesto v přední části kaple okamžitě poznali fresky, které vyobrazují scény z knihy Genesis – Stvoření Adama, Potopu, Vypovězení Adama a Evy z ráje a další. Takový krásný turistický zážitek, ale popravdě nesrovnatelný s tím, co už jsme na pouti prožili a ještě prožijeme. Tento den byl pro nás i jakýmsi uvědoměním, jak je důležité na historii nahlížet nejen očima, ale i duší. Přemýšlet o lidech, kteří díla tvořili, vnímat důvody a okolnosti dané doby, a hlavně mít prostor na zamyšlení.
Třetí den, tedy v pátek, začala oficiální část národní pouti. Naše skupina s číslem 29 měla program už od brzkých ranních hodin. Začal ranní modlitbou v baptisteriu baziliky sv. Jana v Lateránu, kde jsme se dozvěděli, že jde o vůbec 1. křestní kapli. Zde jsme také obnovili naše křestní sliby a došli k uvědomění, že křest je to nejcennější, co jsme od Hospodina obdrželi. Uprostřed baptisteria byla nejdražší a nejvzácnější křtitelnice – antická porfyrová vana. Vedle baptisteria stojí Lateránská univerzita, kde studoval otec Davídek a paní průvodkyně Hřebíčková. Bylo nám tu řečeno, že Češi mají v Jubilejním roce v Římě nejlépe připravenou a zorganizovanou národní pouť. Máme být na co hrdi!! Následoval vstup do baziliky sv. Jana v Lateránu spojený s projitím Svaté brány a mší svatou. Před každým vchodem probíhaly kontroly, bylo třeba opravdu přicházet s předstihem, aby byl dostatek času na zpěvy a modlitby před průchodem branami. Zde byla slyšet čeština na každém kroku. Moravané se oblékli do svých tradičních krojů. Čišela z nich hrdost na to, že jsou z České republiky. Mše svaté se zúčastnilo na 2000 českých poutníků. Povedlo se nám najít pěkná místa v zadní části oltáře a poprvé jsme si zazpívali hymnu Jubilea 2025 – Plamen naděje v nás oživ. Čekalo nás i krásné setkání s našimi chomutovskými farníky manželi Řehořkovými, se kterými jsme prožili celou mši svatou jako každou neděli u nás ve farním kostele. Při cestě zpět do ČR jsme se shodli, že tato mše byla ze všech těch oficiálních nejkrásnější. Chvílemi jsme byli dojatí, chvílemi zase okouzleni tou nádherou kolem nás. Když bazilikou rezonovaly zpěvy a společné modlitby, byli jsme hrdí na to, že jsme křesťané. Odpoledne se šly ochutnávat nějaké dobroty z italské kuchyně a pak následovala prohlídka baziliky sv. Kříže v Jeruzalémě. Ta se nachází nedaleko od Lateránu. Tuto baziliku jsme navštívili mimo program na popud našich spolupoutníků. Posléze jsme se dozvěděli, že v průběhu středověku byla bazilika oblíbeným cílem poutí, zejména kajícného typu v době postní. Na Velký pátek sami papežové kráčeli bosi na znamení pokání podél hradeb po silnici, která spojovala Lateránskou baziliku s bazilikou Santa Croce in Gerusalemme, aby přišli a uctili relikvii Ježíšova utrpení. V kapli s oltářem Řádu svatého Jana Jeruzalémského jsme v tichém usebrání zhlédli relikvie v relikviářích s obnaženým prknem z Kristova kříže, fotokopií Turínského plátna ve skutečném měřítku, cedulku s nápisem INRI, kterou Pilát nechal napsat nad Ježíšovu hlavu. Byl postní pátek a poutníci měli na výběr - buď pokračovat v prohlídce antického Říma s paní Hřebíčkovou nebo navštívit křížovou cestu v bazilice sv. Pavla za hradbami vedenou naším panem biskupem. Chomutovští poutníci si bez váhání vybrali křížovou cestu, a prožili tak s více jak tisícovkou poutníků opět hluboký zážitek. Zároveň nás velmi oslovil sbor, který tuto křížovou cestu doprovázel zpěvem a celý prožitek umocnil. Poklekli jsme u hrobu sv. Pavla a prohlédli si fresky s vyobrazením všech papežů, včetně současného papeže Františka. Poté následovala cesta zpět do poutního domu završená večerní mší svatou.
Předposlední den naší pouti vycházel na sobotu. Čekala nás prohlídka baziliky sv. Petra, kterou jsme jen zpovzdálí pozorovali první den a u ní na Svatopetrském náměstí ukončili naše putování. Všichni už byli značně unavení, ale ta nepopsatelná síla těchto dní nás hnala s úsměvem na tváři dál. Fronta na kontrolu před vstupem do baziliky byla dlouhá, ale utíkala velmi rychle. Díky našim sluchátkům se nám dostávalo množství informací o historii baziliky a společně jsme se modlili. Ve vnitřních prostorách baziliky je například pohřben papež Alexandr VII. zakladatel litoměřické diecéze. Byli jsme u oltáře sv. Václava, kde je náš národní patron vyobrazen s korunou, což není obvyklé. Jen málokterý národ se může pochlubit, že má oltář svého hlavního světce v centrální bazilice církve. Tento den byl v plánu i výstup do kupole Svatopetrské baziliky, ale to se bohužel nepodařilo. Následovala delší polední pauza, kterou jsme tentokrát využili k nákupu upomínkových předmětů. Vrátili jsme se na místo srazu pod Andělský hrad, kde se řadili poutníci na cestu Poutníka naděje. Za zvuku písní a modliteb se zástup vydal přes Svatopetrské náměstí, prošel Svatou branou a všichni společně slavili mši svatou zakončenou českou národní hymnou. Silný zážitek. Po bohoslužbě následovala cesta do poutního domu, rozlučková večeře a společná večerní modlitba.
Neděle, poslední den pouti, byla plná dalších aktivit. Začali jsme ranní modlitbou, uložili kufry do autobusů a nastoupili do připraveného italského autobusu, který se s námi vydal na prohlídku baziliky sv. Pavla za hradbami, kde jsme mohli znovu projít Svatou branou a prosit za plnomocné odpustky. Opět jsme se poklonili u hrobu sv. Pavla a vyrazili ke kostelíku Domine Quo Vadis, který je postaven na místě, kde se sv. Petr potkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem. Najdete zde otisk dvou chodidel, jde ale pouze o kopii. Po návštěvě tohoto kostela jsme se v tichém rozjímání vydali ke katakombám sv. Kalixta. Příjemná procházka italskou přírodou nás zavedla k soše Panny Marie, kde se poutníci zastavili k duchovnímu impulzu s otcem biskupem. Cestou ke katakombám se ještě prošlo salesiánským střediskem se sochou Dona Bosca. Vytanula nám v mysli vzpomínka na naše děti z předloňských Chaloupek. Prohlídka katakomb byla velmi zajímavá. Byli zde pohřbeni papežové, světci, ale i obyčejní lidé. Zvlášť hrobka sv. Cecílie měla zvláštní historii. Socha světice znázorňovala polohu, ve které byla nalezena. Katakomby měly 20 km chodeb, 4 patra, hrobky byly vyhloubené v tufové hornině v obdélníkovém tvaru nad sebou. Hloubka katakomb byla 22 m a pohřbeno je tu půl milionu těl. Poté už následovala cesta k Santa Maria Maggiore, kde měla proběhnout závěrečná mše svatá s projitím Svaté brány. Před závěrečnou bohoslužbou jsme měli chvilku osobního volna a využili ji na poslední italskou zmrzlinu, kdy nám Pán připravil opravdu nečekané setkání. V cukrárně před bazilikou se nás ptala jedna paní na toaletu. Navedli jsme ji a ona se přitom zajímala, odkud jsme. Když zjistila, že z Chomutova, dala se do smíchu a sdělila nám, že její dcera Klára Johnová je naše farnice. Mamince řekla, že její učitelka katechismu odjela do Itálie, proto odpadlo náboženství. Tou učitelkou je naše Jana Mračníková. O „náhody“ není nouze! Tak jsme se seznámili s Klářinou maminkou z Přerova.
Celou pouť provázely nezapomenutelné zážitky a situace, které řídil sám Bůh. Odjížděli jsme s úsměvem, spokojenou duší a pozitivní náladou. Prožili jsme opravdu hluboké chvíle, ze kterých budeme čerpat po zbytek života a jsme rádi, že se o ně můžeme s vámi podělit. Děkujeme našemu všemohoucímu Bohu, že po celou dobu vedl naše kroky a umožnil nám pouti se zúčastnit.
Poutníci naděje manželé Lucka a Petr Hlivkovi, Jana Mračníková a Zdeňka Kořínková
